Arabská kaligrafie
V islámu je, na rozdíl od mnoha jiných náboženství, zakázáno vyobrazovat lidské postavy a jiné živé bytosti, protože v tom bylo spatřováno nebezpečí modlářství. Pro vyjádření náboženských představ bylo proto nutné sáhnout k jiným výrazovým prostředkům. Už v samotných počátcích islámu byla jako náhrada zvolena právě kaligrafie. Kaligrafie se poté stala v arabských a islámských zemích jedním z nejuznávanějších umění.
Svoje uplatnění našla na nejrůznějších místech – od předmětů každodenní potřeby, nápisů na stěnách, při výzdobě exteriérů i interiérů mešit, v hrobkách až po Kábu v Mekce, nejposvátnější místo celého islámu. Arabská kaligrafie je v celém islámském světě vnímána jako symbol pro jednotu, krásu a sílu. Podobně, jako je tomu u křesťanských ikon, má z písma vyzařovat určitá síla a moc.
Tento přístup je ospravedlňován tím, že islám je náboženstvím knihy, a že je tedy šířen především prostřednictvím písma. Arabština je považována za nejskvělejší jazyk na zemi, protože si ji Alláh vybral pro vyjádření svého konečného a definitivního zjevení. Kniha koránu je brána jako viditelný pozemský ekvivalent věčného nebeského koránu. Od posvátného koránu potom získává zvláštní autoritu jakákoli forma psaného slova.
Arabské písmo patří ke skupině semitských abecedních systémů, ve kterých jsou zobrazovány především souhlásky, a je odvozené od aramejské nabatejské abecedy. Jedná se o písemný systém skládající se z 28 písmen, ve kterém jsou zastoupené dlouhé samohlásky, ale nikoli krátké.
Písmena jsou tvořena 17 různými znaky, které jsou dále odlišené pomocí jedné nebo více teček, umístěných nad nebo pod konkrétním znakem. Krátké samohlásky se znázorňují pomocí krátkých šikmých čárek nad nebo pod písmenem. Arabské písmo, ve kterém chybí tečky a diakritická znaménka, může působit poněkud jednotvárně a bezbarvě. Písmo, ve kterém jsou doplněná diakritická znaménka, bývá proto někdy přirovnáváno k rozkvetlé zahradě.
Arabské písmo může nabývat mnoha různých forem: písmena mohou být velmi zhuštěná, nebo mohou být naopak protažená do šířky, mohou být hranatá, nebo zaoblená; velká, nebo malá. Nabízí se zde opravdu nepřeberná spousta variant, ke slovu mohlo přicházet i osobní vnímání každého z kaligrafů.
Setkáme se s plynulými psacími styly, jako jsou Naskh nebo Thuluth, ale také s hranatými styly, jako je Kufi. Na tradičních islámských budovách se můžeme setkat i s několika různými písemnými styly současně. Většinou se jedná o nápisy pocházející z koránu nebo z Hadís (ústní tradice Mohamedových slov), které jsou v souladu s konkrétním náboženským účelem dané stavby.