Počátky arabské kaligrafie
Arabské písmo náleží do skupiny semitských abecedních systémů, ve kterých je kladen důraz především na zobrazení souhlásek. Zrodilo se během relativně krátkého časového období a rychle si získalo velkou popularitu. V současnosti se jedná o druhé nejrozšířenější písmo na celém světě – hned po naší latince.
Nejstarší Arabové žili kočovným způsobem, v jejich kultuře však vždy hrálo významnou úlohu písemnictví a poezie. Arabská literatura a kaligrafie existovaly již dlouho před tím, než prorok Mohamed sepsal na začátku 7. století korán.
Arabské písmo je odvozené od aramejské nabatejské abecedy. Nabatejci byli polokočovný arabský národ, který sídlil na rozsáhlém prostoru mezi Sinajským poloostrovem, severní částí Arabského poloostrova a jižní Sýrií. Hlavními městy jejich říše byly Hijr, Petra a Bosra. V r. 105 po Kr. sice došlo k zániku Nabatejské říše, její jazyk a písmo však později přesto podstatným způsobem ovlivnily arabštinu. Zjistilo se to na základě analýzy nabatejských nápisů, které byly vyryty nedlouho před vznikem arabského písma Um al-Džimal (kolem r. 250 po Kr.) a písma Namarah slavného předislámského básníka Imru‘ al-Kajs (od r. 328 po Kr.).
Již během 5. stol. bylo značně rozšířené severoarabské písmo, které používaly kočovné kmeny v okolí měst Hira a Anbar. Na začátku 6. stol. se pak dostalo až do oblasti Hidžáz v západní části Arabského poloostrova, kde leží rovněž města Mekka a Medína, posvátná místa islámu. Písmo bylo rozšířené i mezi kmenem Kurajšovců, ze kterého pocházel prorok Mohamed.
Za první vlastní arabské písmo je považován Džazm, který vznikl rozšířením původní nabatejské abecedy. Jeho hranatá a hezky tvarovaná písmena později ovlivnila vznik slavného písma Kufi, pojmenovaného podle iráckého města Kufa na řece Eufratu.