Psací nástroje arabské kaligrafie
Typická výstroj arabského kaligrafa se skládala z rákosového pera a štětce, nůžek, nože na řezání per, kalamáře a nástroje na ostření per. Islámští kaligrafové používali nejraději rákosové pero, zvané „kalam“. Pero se drželo po celém obvodu brku prostředníčkem, ukazováčkem a palcem a při psaní se na něj vyvíjel pouze minimální tlak.
Mezi kaligrafy byly nejoblíbenější rákosy rostoucí na pobřeží Perského zálivu. Představovaly velmi cenné zboží, které se vyváželo do celého muslimského světa. Rákosy se řezaly v mokřinách a nechávaly se tam poté několik týdnů uležet, dokud nezískaly pružnost. Potom se sebraly, roztřídily a zkrátily na potřebnou délku. Profesionální písaři používali pro dosažení různých stupňů preciznosti několik kalamů o různých velikostech. Mezi důležité dovednosti, které musel ovládat každý písař, patřilo správné seříznutí rákosu. Standardní délka kalamu se pohybovala zhruba mezi 25 a 30 cm a průměr kolem 1,25 cm.
Kaligrafové měli schopnost rozeznat, který rákos se nejlépe hodí pro výrobu pera. Věděli, jak správně seříznout hrot a jak rozdělit rákos přesně ve středu, tak aby byl hrot tvořen dvěma stejně velkými polovinami. O pera se velmi dobře pečovalo, a někdy byla dokonce předávána z generace na generaci. Někdy se stávalo, že byla po smrti kaligrafa uložena do jeho hrobu.
Používaly se inkousty mnoha různých barev: černý, hnědý, žlutý, červený, modrý, bílý, stříbrný či zlatý. Často se dávala přednost černým a hnědým inkoustům, u kterých bylo možné dosáhnout různých intenzit a stálostí barvy. Mnozí kaligrafové poskytovali návody na přípravu inkoustu, jiní však naopak uchovávali svoje recepty jako tajemství. Ve výrobě inkoustu prosluli Peršané, Indové a Turci, jejichž produkty měli značně dlouhou trvanlivost. Příprava inkoustu mohla trvat i několik dnů a sestávala z množství složitých chemických procesů.
Při výrobě se často používaly saze nebo lampová čerň, smíchané s vodou a arabskou gumou. Mezi další přísady patřily indigo, mleté ořechy cecidie nebo hena. V závěrečné fázi přípravy byl inkoust propasírován přes hedvábnou látku. Podle potřeby mohl být inkoust dokonce i parfémován. Pro inkoust bylo také používáno jedno zajímavé přirovnání. Protože má schopnost uchovávat zkušenosti a předávat je napříč časem a prostorem, bývá přirovnáván k vodě života, která dává nesmrtelnost. Smrtelné lidské bytosti bývají naproti tomu přirovnávány k „mnoha štětcům v Alláhově ruce“.
V r. 751 se do arabského světa dostal z Číny papír. Znamenalo to velkou reformu arabské kaligrafie, kdy začal papír hrát velmi důležitou úlohu pro celou islámskou civilizaci. Papír se vyráběl z bavlny a příležitostně také z hedvábí a dalších tkanin, nikoli však z dřevěné celulózy. Před tím, než se na něj začalo psát, byl uhlazen jemným kamenem (např. achátem). Poté na něj byly hrotem nenápadně vyznačeny vodící linky. Písmo se umísťovalo buď na tyto linky, nebo na ně bylo zavěšeno.
Kaligrafové v historii vypracovávali různé návrhy nových originálních kompozic. Tyto nové kompozice poté mohly být dále kopírovány a rozpracovávány dalšími mistry žijícími na velmi rozsáhlém území od Turecka až po Indii. Jako ve většině tradičních umění však byl kladen důraz spíše na napodobování velkých mistrů – a to jak současných, tak dávných. Přesto však můžeme říct, že někteří mistři byli zároveň velkými inovátory.