Styly arabské kaligrafie
Arabská kaligrafie má několik stylů písma.
1) Naskh
se řadí mezi vývojové nejstarší typy písma. Popularitu si získal od 10. století, kdy známý kaligraf Ibn Muklá vytvořil jeho nový návrh.
Jedná se o velmi rytmický a elegantní styl, který je nejčastěji používán pro zapisování nejposvátnějšího spisu islámu – koránu. V historii byl Naskh použit při opisování koránu častěji, než všechny ostatní styly dohromady. Naskh je poměrně dobře čitelný a snadno se jím píše, a proto byl rozšířený i mezi běžnou populací.
Setkáme se zde většinou s vodorovnými nožkami a s téměř stejně vysokými svislými tahy nad a pod střední čarou. Obloučky jsou propracované a hluboké, svislé čáry jsou rovné a přímé a slova jsou obecně o něco delší. Naskh je v současnosti považován téměř všemi muslimy a Araby za nejvznešenější písemný styl.
2) Písemný styl Thuluth
se poprvé objevil za Umajjovského chalifátu v 7. století. Plně se však rozšířil teprve na konci 9. století. Název znamená v překladu „třetí“, což může odkazovat buď na poměr přímých linií vůči obloučkům, nebo to může souviset s tím, že toto písmo mělo třetinovou velikost ve srovnání s jiným tehdy rozšířeným typem písma. Thuluth byl pouze zřídka používán pro zápis koránu, získal si však velkou popularitu jako ozdobný styl pro kaligrafické nápisy, různé nadpisy a tituly a nakladatelské značky. Dosud se jedná o nejrozšířenější ze všech dekorativních typů písma.
Pro písemný styl Thuluth jsou charakteristická zaoblená písmena s hlavičkami se zpětnými háčky. Písmena jsou propojená, a někdy se dokonce prolínají. Vyznačuje se plnými a komplexními proporcemi a působí plynulým dojmem. Jedná se o velmi plastické a graficky propracované písmo.
3) Kufi
představovalo v raných dobách islámu hlavní typ písma používaný kněžími. Bylo vytvořeno v 8. století, krátce poté, co byla založena dvě významná muslimská města Basra a Kufa, nacházející se na území dnešního Iráku. Toto písmo se vyznačuje specifickými proporcemi a jsou pro něj charakteristické hranaté tvary. V arabském světě je známé také jako al-Chat al-Kufi.
Písmo Kufi mělo velký vliv na celou islámskou kaligrafii. Ve svislém směru není příliš vysoké, ale naopak se vyznačuje protáhlými vodorovnými liniemi. Má tedy o poznání větší šířku než délku, a díky tomu získává dojem dynamičnosti. Z tohoto důvodu také bývá často používáno pro psaní na protáhlé obdélníkové podklady. Varianta písma Kufi, zvaná Handasi, mohla být se svou skvostnou geometrickou skladbou aplikována na jakýkoli prostor a materiál – od hedvábných šátků až po architektonické památky postavené vojevůdcem Tamerlánem v Samarkandu v dnešním Uzbekistánu.
Kufi nepodléhalo přísným pravidlům, a kaligrafové proto měli volnější ruku při vytváření a realizaci různých ornamentálních forem. Můžeme se setkat s několika zajímavými variantami písma Kufi:
Al-Kufi al-Muchammal: jako podklad pro písmo jsou zde použité květinové a geometrické obrazce. Pohyb, který je obsažený v písmu, se díky tomu přenáší i na tyto obrazce, a vytváří tak zajímavou iluzi.
Al-Kufi al-Muzaffar: pro tento styl jsou typické zvýrazněné a zhuštěné svislé linie, což písmu dodává neobyčejný ráz.
Al-Kufi al-Handasi: kompozice tohoto stylu je založena na prolínání slov s geometrickými útvary, jako jsou kruhy, čtverce nebo trojúhelníky.
4) Ta’lik neboli „závěsné písmo“ (nazývané také „Farsi“)
údajně vytvořili Peršané ze starobylého a málo známého arabského písma Firamuz. Jedná se o neokázalé psací písmo, které se pravděpodobně používá již od začátku 9. století. Základní pravidla pro psaní Ta’liku pravděpodobně vytvořil kaligraf Abd al-Hajj z města Astarabádu v dnešním severním Íránu. Dnes se toto písmo těší mezi Araby velké popularitě a jedná se o hlavní kaligrafický styl pro perské, indické a turecké muslimy.
Perský kaligraf Mir Ali Sultan al-Tabrizi později vyvinul jemnější a elegantnější verzi Ta’liku, pro kterou se vžil název Nasta’lik. Perští a turečtí kaligrafové však přesto dávali přednost Ta’liku pro psaní nápisů na významných památnících.
Výraz Nasta’lik je složeninou odvozenou od slov Naskh a Ta’lik. Písemné styly Ta’lik a Nasta’lik byly velmi rozšířené při opisování perských antologií, eposů, miniatur a jiných literárních děl. Nepoužívaly se však pro zapisování nejposvátnější knihy muslimů – koránu.
5) Typ písma zvaný Ruk’a (neboli „malý list“)
se vyvinul ze stylů Naskh a Thuluth. Geometrické tvary písmen se hodně blíží Thuluthu, jsou však menší a více zaoblené. Pro Ruk’a je charakteristická zhuštěná struktura s krátkými vodorovnými tahy. U písmena alif se nikdy nepíše hlavička se zpětnými háčky.
Ruk’a patřilo mezi oblíbené písemné styly kaligrafů Osmanské říše. Pozdější kaligrafové jej dále upravili a postupně se z něj stalo nejpopulárnější písmo pro běžné psaní. Dnes s ním píší lidé napříč celým arabským světem a setkáme se s ním v novinách a knihách.
6) Styl Deewani
vytvořili osmanští kaligrafové na sklonku 15. století z turecko-perského písma Ta’lik. Podobně jako Ruk’a bylo Deewani oblíbeným stylem osmanských úředníků.
Na vrcholu popularity bylo v 17. století, kdy jej používal známý kaligraf Šala Paša. Deewani je velmi kurzivní a strukturovaný styl, jednotlivá písmena jsou mezi sebou netradičně propojená. U písmen se neuvádějí tečky pro označení samohlásek. Z Deewani se dále vyvinula jeho ozdobná varianta Deewani Džali, známá rovněž jako Humajuni (císařská). Mezery mezi písmeny jsou zde poseté různými dekorativními vzory, které nemusejí v textu nutně nést nějaký konkrétní význam. Deewani Džali je velmi oblíbené pro psaní ozdobných nápisů.