Čínská kaligrafie a její styly
Kaligrafie je v Číně chápána jako umění psát pomocí štětce nebo případně jako studium technik tohoto umění. V tomto smyslu je kaligrafie specifická pro Čínu a několik okolních zemí, které jsou ovlivněné její starověkou kulturou.
V historii čínského umění hrála kaligrafie vždy stejně významnou roli jako malířství. Velké pozornosti se však těší i dnes. Konají se výstavy starých i současných uměleckých děl a pořádají se soutěže pro školáky i lidi všech věkových kategorií. Kaligrafie rovněž napomáhá rozvíjet někdy poněkud napjaté čínsko-japonské kulturní vztahy, protože se těší velké popularitě v obou těchto zemích.
Čínská kaligrafie se objevila zároveň se vznikem čínského znakového písma zhruba ve 12. století př. Kr. Za dlouhou dobu její existence vznikla celá řada stylů a škol, které zaujímaly významnou úlohu v kulturním dědictví národa.
Čínské písmo je možné rozdělit do pěti různých kategorií: pečetní písmo (čuan), úřední neboli kněžské písmo (li), pravidelné písmo (kchaj), spojované písmo (sing) a psací písmo (cchao).
1) Čuan neboli pečetní písmo představovalo nejstarší standardizovaný způsob zápisu. Již dříve se objevily různé prorocké rytiny, které však nebyly zapsány jednotným stylem, a velmi obtížně se proto četly. První snahy o vytvoření jednotného písemného systému se údajně datují do doby vlády krále Süana (827-782 př. Kr.) ze západní dynastie Čou. Jeho hlavní historik jménem Š‘ Čou tehdy sestavil lexikon o 15 kapitolách, na jehož základě bylo čínské znakové písmo standardizováno do systému Čuan. Po svém autorovi je toto písmo někdy nazýváno také jako čou-wen. Protože se toto písmo často používá v pečetích, označuje se rovněž jako „pečetní písmo“; podle jeho tvarů se mu přezdívá také jako „vlnité písmo“.
Š‘ Čouův lexikon, jehož vznik datují někteří odborníci až do období císařské dynastie Čchin, je dnes již ztracený. Panuje ale všeobecná shoda na tom, že nápisy na kamenných blocích bubnovitého tvaru z období Čchin jsou vytvořené ve stejném stylu jako staré písmo čuan.
V r. 221 př. Kr. sjednotil císař Čchin Š‘ Chuang celou Čínu pod jedinou vládu. Nařídil tehdy svému správci Li S‘, aby vytvořil přehled všech rozmanitých písemných systémů, které se používaly v různých částech země, a aby bylo zavedeno písmo, které by bylo všem společné. Výsledkem jeho snažení bylo zjednodušení starobylého pečetního písma čuan.
Do dnešních dnů se nám dochoval nesmírně cenný doklad tohoto písma. Svou vlastní rukou jej vyryl přímo Li S‘ do kamenné desky stojící v chrámu boha hory Tchaj-šan v provincii Šan-tung. Vliv podnebí a stáří 2 200 let však způsobily, že na ní dnes zůstalo již jen posledních 9 a půl znaku.
2) Nástupcem malého pečetního písma (siao-čuan) se stalo tzv. „úřední písmo“ (li-šu). Došlo k tomu rovněž za vlády císařské dynastie Čchin (221-207 př. Kr.). Malé pečetní písmo siao-čuan bylo pro písaře na různých vládních úřadech stále hodně komplikované. S reformou tehdy přišel vězeňský dozorce Čcheng Miao, který navrhl další zjednodušení malého pečetního písma. Zaoblené tahy byly nahrazeny rovnými a pravoúhlými, což značně usnadnilo psaní. Protože se dobře hodilo pro použití ve státní správě, bylo toto písmo nazváno li-šu („li“ znamenalo v klasické čínštině „úředník“ nebo „písař“). Podle jedné z verzí se sám Čcheng Miao později dopustil nějakého přestupku a následně byl uvězněn a stal se otrokem. Vzhledem k tomu, že se ve staré čínštině označovali slovem „li“ také otroci, mohli bychom pak název písma „li-šu“ překládat také jako „písmo otroka“.
3) Od li-šu byl již jen malý krok k pravidelnému písmu kchaj-šu, se kterým se nejčastěji setkáváme v moderních spisech a publikacích. Nejstarší doklady tohoto písma pocházejí z dynastie Cchao Wej (220-265) a jeho rozšíření spadá do vlády dynastie Ťin (265-420) Současná standardní podoba tohoto písma je čtvercová, nespojovaná a vyznačuje se architektonickou formou. Znaky jsou tvořené několika tahy, které je možné rozdělit do osmi kategorií: tečky, vodorovné či svislé tahy, oblouky, stoupající tahy, tahy klesající vlevo (mohou být krátké nebo dlouhé) a tahy klesající vpravo. Každý zájemce, který se chce stát kaligrafem, musí začít právě tím, že se naučí dobře psát pomocí kchaj-šu.
4) Z úředního písma li-šu se vyvinulo rovněž cchao-šu (psací písmo, nazývané také jako „trávníkové písmo“). Je určené pro rychlejší psaní, kdy je třeba něco v rychlosti zaznamenat. Tento styl se dále rozděluje podle dvou škol: čang-cchao a ťin-cchao.
První z nich se objevila na přelomu 3. a 2. stol. př. Kr., kdy byla vládnoucí dynastie Čchin vystřídána dynastií Chan. Znaky jsou zde sice zapisovány velmi rychle, nejsou však spojené dohromady a tečky v nich nejsou propojené s ostatními tahy.
Ťin-cchao neboli moderní spojované písmo údajně vytvořil kaligraf Čang Č‘ (zemřel 192 n. l.) za dynastie Chan. Rozšířilo se za dynastií Ťin a Tchang a velké oblibě se těší až do dnešních dnů. Hlavní rys ťin-cchao spočívá v tom, že jednotlivé znaky jsou psány velmi svižně a jejich tahy splývají dohromady. Znaky jsou často propojené, takže poslední tah jednoho znaku splývá s prvním znakem dalšího. Jednotlivé znaky se také mohou lišit co do svojí velikosti, podle vlastních představ konkrétního pisatele.
Velkým mistrem ťin-cchao byl Čang Sü, žijící na počátku 8. stol. za vlády dynastie Tchang, který proslul velmi uvolněnými, až téměř bezstarostnými tahy štětce. Říkalo se o něm, že si k psaní sedal teprve tehdy, když už byl opilý. Jeho originální styl se projevoval v tom, že nechával štětec běžet po papíře, vlnit se, kroutit a meandrovat v jednom nepřerušeném tahu. Dodnes máme možnost obdivovat jeho rukopis na pozůstatcích kamenné desky, vystavované v provinčním muzeu v Ša-an-si.
5) Sing-šu neboli spojované písmo se nachází někde uprostřed cesty mezi pravidelným a psacím písmem. Pokud pisatel píše pečlivě a odděluje od sebe jednotlivé znaky, pak se sing-šu blíží pravidelnému písmu; pokud je naopak psané v rychlosti, přibližuje se ťin-cchao (psacímu písmu). Čínští mistři s oblibou přirovnávali tři zmiňované styly psaní (kchaj-šu, sing-šu a cchao-šu) ke třem různým stavům lidského těla: stání, chůzi a běhu. Všichni čínští kaligrafové se shodují na tom, že nejlepší vzor písma sing-šu je možné nalézt v nápisu v Orchidejovém pavilónu v Šao-singu, jehož autorem je Wang Si-č‘ (321-379).
Pokud chceme zvládnout čínskou kaligrafii, je k tomu zapotřebí velká spousta píle a vytrvalého cvičení. K tomuto umění se postupně propracovali mnozí velcí čínští mistři. Jedním z nich byl také právě zmiňovaný Wang Si-č‘, který měl velký vliv na celou čínskou kaligrafii a vysloužil si velkou úctu mezi vzdělanci. Říkalo se o něm, že ve svém dětství začernil veškerou vodu v rybníku před svým domem, ve kterém po svém každodenním cvičení umýval štětce. Dalším známým mistrem byl např. mnich Č‘-jung z období dynastie Suej (581-618), který při studiu kaligrafie postupně odkládal opotřebované štětce do nádob a poté je pohřbíval do „štětcového hrobu“.
V poslední době se znovu probudil zájem o štětcovou kaligrafii mezi čínskou školní mládeží. Někteří mladí lidé již dnes dosahují slibných výsledků a je možné, že se z nich jednou stanou důstojní nástupci starověkých mistrů.